Mainská mývalí kočka

Historie

Toto plemeno bylo pravděpodobně vyšlechtěno křížením amerických koček z oblasti Nové Anglie a Maine s dlouhosrstými kočkami zEvropy. Jejich značná podoba s norskou lesní kočkou napovídá, že tato plemena musela mít společného předka. Jedna legenda také vypráví o Marii Antoinettě, která se v předtuše násilné smrti chtěla vystěhovat do Ameriky. Jako první tam poslala právě své milované kočky, mezi nimiž prý byly i nějaké norské lesní kočky. Jejich potomci pak dali vzniknout tomuto plemeni. Ať už je původ jakýkoli, jde skutečně o plemeno typické pro americký kontinent. Dlouhou dobu zde byly mainské mývalí kočky využívány v boji proti hlodavcům. Poprvé byly vystaveny v roce 1860 na výstavě koček v New Yorku a v roce 1861 bylo plemeno zaregistrováno. Od konce 19. století však zájem o toto plemeno postupně upadal, hlavním důvodem byl zřejmě dovoz perských koček do USA. Teprve v 50. letech 20. století bylo zásluhou amerického klubu chovatelů mainských mývalích koček (Central Maine Coon Cat Club) plemeno znovu prošlechtěno. Další podporu získaly mainské kočky po založení Asociace chovatelů a příznivců mainských mývalích koček (Maine Coon Breeders and Fanciers Asociation) v roce 1976. Ve stejném roce bylo toto plemeno oficiálně uznáno. Od té doby jeho obliba vzrůstá, a to nejen na americkém kontinentě, ale i v ostatních koutech světa. 

Vznik názvu plemene

Tyto kočky byly poprvé spatřeny v americkém státě Maine a od toho je odvozeno první slovo názvu plemene. Druhé slovo - "mývalí" bylo kočce přiřazeno díky jejímu huňatému ocasu, nápadně připomínajícímu medvídka mývala. 

Vzhled

Základní rysy

Mainské mývalí kočky patří do kategorie II - polodlouhosrsté kočky. Jsou obzvlášť velké a robustní. U těchto koček je velmi viditelný rozdíl mezi kočkou a kocourem. Samičky bývají drobnější, dosahují hmotnosti 5-7 kg. Robustnější samci mohou vážit 9-11 kg, kastrovaní kocouři dokonce 12 kg. Do plné velikosti dorůstají poměrně pozdě, až mezi třetím a čtvrtým rokem života.

Tělo

Tělo těchto koček je velké, silné a svalnaté s hranatými obrysy. Jeho délka bývá i s ocasem většinou kolem 1 metru. Hlava je dlouhá se zřetelně vystupujícím čenichem. Lícní kosti jsou vysoce nasazené. Uši by měly být velké, vysoké a vzpřímené. Jsou posazeny daleko od sebe, mají širokou základnu a na koncích jsou špičaté, zakončené štětinkami chlupů vyrůstajících z vnitřní strany. Mají velké kulaté tlapy, mezi polštářky jim vyrůstají husté chomáčky chlupů. ^[2] Barva očí může být různá a dokonce se někdy s věkem mění. Koťata se rodí s modrýma očima, za pár týdnů získávají svoji barvu, například oranžovou. Ta se časem, kolem roku i dvou, může ještě změnit např. v zelenou. 

Srst

Mainské kočky mají polodlouhou srst, která je hustší kolem krku, na nohou, na břiše, a na ocase. Jejich ocas je stejně dlouhý jako jejich tělo, je tedy velmi dominantní. Výrazným znakem je tzv. límec kolem krku s delší a jinak zbarvenou srstí. Mainská mývalí kočka se vyskytuje jen v tzv. přírodních barvách, jaké známe také u obyčejných domácích koček. Možné jsou i různé barvy a kresby srsti, jako černá, modrá, červená, krémová a želvovinová a také s bílými skvrnami, s kresbou nebo se stříbřitě bílou podsadou. Existují čistě bílé kočky s oranžovýma, modrýma nebo nestejně barevnýma očima. Rozdělení barvy, které je tolik důležité u jiných plemen, je u těchto koček podružné. Nejčastěji se vyskytující barvou je černě mramorovaná nebo černě tygrovaná s bílou.